Úvod

Iniciativa OA2020, podporovaná Max Planck Digital Library, usiluje o vznik silné platformy zúčastněných stran (vydavatelů, poskytovatelů grantů, univerzit, vědeckých organizací aj.), která by měla dostatečnou vyjednávací sílu a dokázala by díky ní odstartovat realizovatelnou transformaci stávajícího obchodního modelu (předplatného) ve vydavatelském průmyslu na model zlatého otevřeného přístupu, viz shrnutí cílů a principů iniciativy v samostatném článku.

Není sporu o tom, že současný stav vydavatelského průmyslu je zatížen monopolním postavením velkých vydavatelů. Současné ceny předplatného jsou tak vysoké, že žádná výzkumná organizace si nemůže dovolit přeplácet všechny potřebné informační zdroje.1

Nevýhodnost big dealů, neboli krize časopisů, byla pádným podnětem pro vznik hnutí otevřeného přístupu.

Neuralgickým bodem dnešní situace (trvající min. 15-20 let) se stala otázka, zda správnou léčbou bude zelená cesta otevřeného přístupu nebo zlatá. Soutěže green vs. gold se účastní řada vědeckých autorit, lidé z praxe jak vydavatelského, tak vědeckého světa.

Argumenty pro gold, potažmo iniciativu OA2020, shrnul Jeffrey Mackie-Mason v příspěvku Economic thoughts about “gold” open access. Snaží se reagovat na názory skeptiků (zastánců zelené cesty), kteří naopak ve zlaté cestě nevidí řešení současné krize finanční dostupnosti informačních zdrojů.

Jako první na jeho článek reagoval příznačně profesor Stevan Harnad, fundamentální zastánce zelené cesty. Zda je správná Harnadova teorie, že je potřeba nastolit nejprve globální zelený otevřený přístup a pak teprve budovat férový zlatý přístup, ukáže jedině budoucnost. Aktuálně využívají kritikové zelené cesty faktu, že míra autoarchivace (ukládání článků do repozitářů) zůstává nízká a považují to za slabinu, či spíše principiální chybu celého modelu zelené cesty, která zelenou cestu odsouvá do roviny nerealizovatelného ideálu.

Ano, zůstává pravdou, že zelenou cestu je potřeba podpořit mandatorní politikou otevřeného přístupu, aby byla efektivní, viz výstup projektu Pasteur4OA Open Access Policy Alignment Checklist.

Současná i budoucí koexistence obou modelů

Zároveň pro zelenou cestu hovoří studie, které se snaží upozornit, že z ekonomického hlediska by autoarchivace měla být levnější variantou pro výzkumné instituce v porovnání s výdaji, které by instituce vydaly za zajištění otevřeného přístupu publikováním v otevřených časopisech (hrazením publikačních poplatků, APC).
Dokazuje to například Alma Swan a John Houghton ve studii Going for gold?, kde analyzují ekonomickou výhodnost zelené cesty v době, kdy je hrazeno předplatné a zároveň instituce hradí APC za otevřeně vydané články. Jejich závěry jsou silným argumentem pro zelenou cestu, neboť zohledňují poměrně pravděpodobný vývoj, kdy přes masovější přechod vydavatelů na model gold, zůstane řada vydavatelských domů u modelu předplatného, a tudíž výzkumné organizace budou vždy hradit předplatné i APC, i když v jiném poměru (vyšším pro APC), než je tomu dnes.
Mimimálně se přerod na gold neuskuteční přes noc. Aktuální studie z Harvardovy univerzity Converting Scholarly Journals to Open Access: A Review of Approaches and Experiences (Solomon, David, J. Mikael Laakso, and Bo-Christer Björk (authors). Peter Suber (editor). 2016) dokládá, že scénářů přechodu časopisu z toll access na open access je celá řada. Jaké varianty mohou hrát roli, lze zjistit z uvedené použité, a komentované literatury v Apendixu I.

Z krize do krize

O pohled, přesahující spor green vs. gold, usiluje Richard Poynder, který do debaty o směřování hnutí otevřeného přístupu přispěl velmi silnou a trefnou myšlenkou, že transformací na gold se neodstraní problém finanční dostupnosti informačních zdrojů, pouze se přesune z konce celého procesu (zajištění předplatného) na jeho začátek (hrazení APC).

Tento pohled podporuje také článek Stephena Pinfielda s výmluvným názvem Is scholarly publishing going from crisis to crisis? -myšleno z krize časopisů do krize APC.
O přesunutí financí na začátek publikačního procesu se opírá studie Disrupting the subscription journals’ business model for the necessary large-scale transformation to open access (SCHIMMER, R., K. K. GESCHUHN a A. VOGLER. 2015). Na ní stojí celá podstata iniciativy OA2020, vycházející z logiky, že v systému je peněz dost, jen je potřeba je přesměrovat. Velmi přesná premisa, potvrzující paradox dnešní situace – ani velké univerzity typu Harvard nemají na všechny potřebné zdroje, ale zároveň nedochází k zásadnějšímu rušení předplatného, které by existenčně ohrožovalo vydavatele. Jinak řečeno finanční toky vydavatelům plynou z veřejných zdrojů kontinuálně a bez rizika, neboť zatím se na předplatné peníze vždy našly, i přesto, že vydavatelé navyšovali postupně ceny, které za éru digitálního věku narostly o desítky procent. Logicky by mělo být poměrně jednoduché rozhodnout se pro transformaci finančních toků bez nutnosti nadbytečných nákladů na samotný proces transformace.

Transformace finančních toků

Předplatné je hrazeno z veřejných zdrojů, v případě ČR ze státního rozpočtu nebo z evropských zdrojů. Dle historicky daného klíče jsou vybrány zásadní EIZ a organizace, které si potřebné zdroje předplatí. Při transformaci veřejných zdrojů z předplatného na hrazení APC by finance dostaly
a) přímo výzkumné organizace, které by si založily fondy na podporu publikování v otevřených časopisech (fondy gold)
b) poskytovatelé, kteří by v grantech přidělovali příjemcům také finance na APC, případně také pomocí centrálních fondů gold.

Sporná otázka zachování nebo posílení vydavatelského monopolu

Z pohledu jednotlivé výzkumné organizace to na první pohled vypadá, že by transformací systému měla ušetřit. Místo předplatného za tisíce časopisů (často s nízkou mírou využívanosti) zaplatí pouze APC za články, které vyprodukují její zaměstnanci.
Jaká však bude výše APC, aby vydavatelé získali stejné částky např. za celou ČR, jaké získali dříve za předplatné?
Otázka implikuje předpoklad, že vydavatelé přirozeně nebudou chtít přijít o příjmy, na jaké jsou zvyklí z předplatného, proto i v případě modelu hrazení APC budou chtít získat stejný objem z každého konsorcia, které je dosud živilo.

Sporná otázka většího vlivu ze strany autorů na výši APC

Minimálně diskuze probíhající v e-mailové konferenci GOAL dokumentují běžnou praxi vydavatelů, kteří postupně zvedají výši APC. Z poslední doby se diskutovala výše APC u švýcarského vydavatele MDPI, viz příspěvek MDPI APCs 2011 – 2016 od Heather Morrison.

Praktické kroky transformace na gold

Nyní se v úvaze dostáváme k praktickým otázkám, jak by transformace proběhla, jak by reálně fungovala a co by znamenala pro výzkumné organizace.
Řekla bych, že zásadní, na co vydavatelé čekají, je garance od vlád, konsorcií, poskytovatelů, že vzniknou Fondy na podporu gold publikování.

Administrativní zátěž Fondů gold

Pro výzkumné organizace nebo pro poskytovatele představuje založení a provozování Fondu novou administrativní zátěž, kterou si model předplatného nevynucuje. Velmi zásadní roli hraje samotné definování podmínek fondu. Na základě analýzy fondů, kterou jsme s Lucií Melicharovou provedly v roce 2013 na objednávku VUT pro účely vzniku jejich Fondu, lze říci, že je poměrně těžké definovat přesné podmínky pro přidělení dotace. Podmínky lze stanovit v podstatě dost vágně z důvodu ekonomického prostředí, v němž mají fungovat. Předem daná výše prostředků ve Fondu přirozeně nastoluje jednoduché, ne však příliš výhodné (spravedlivé, exaktní) pravidlo „kdo dřív pošle žádost, dotaci získá“ (neboli first come, first serve). Přísnější podmínky zvyšují nároky na kontrolní mechanismus jejich plnění.

Vedle výdajů na APC je nutno počítat s náklady na administraci fondů, jak upozorňuje článek The “total cost of publication” in a hybrid open-access environment: Institutional approaches to funding journal article-processing charges in combination with subscriptions (PINFIELD, Stephen, Jennifer SALTER a Peter A. BATH. 2015). Pinfield a Middleton ve starším článku z roku 2012 Open access central funds in UK universities odhadují, že únosná výše APC by měla být cca £1200 pro jejich domovskou univerzitu – University of Nottingham. Při výši £1000 univerzita na výdajích za APC ušetří v porovnání s výdaji, které dosud vydávala za předplatné.

Víme, že Springer nastolil v roce 2004 OpenChoice v ceně 3000 dolarů, která se stala normou pro hybridní časopisy.

Konsorciální „předplatné“ APC

Vydavatelé i výzkumné organizace budou jistě usilovat o zjednodušení přesunu peněz za jednotlivé články. Než organizačně, systémově zajišťovat individuální platby od autorů za každý vydaný článek raději se obě strany budou snažit uzavřít plošné smlouvy, dnes nazývané „membership program“, kdy vydavatel obdrží hromadnou platbu za APC (předplatné APC) a autoři se již nebudou muset o úhradu starat. Vznikne tak opět princip big deal, kdy organizace s velkým publikačním potenciálem získá paušální slevu větší, než méně zdatná instituce (konsorcium institucí).

Co přinese budoucnost – věštění z křišťálové koule

Když zpochybníme výhodnost transformace současného modelu na gold, vyvstává otázka, zda existuje jiná, lepší cesta. Kam by měla směřovat a byla by realizovatelná?

Megačasopisy

Vezmeme-li na zřetel vývoj informačních technologií, pak jednou z variant je model megačasopisů. PLOS ONE průkopnicky nastínil koncept, který se blíží ideálu, o nějž jde zastáncům zelené cesty, tj. zajištění globálního bezplatného otevřeného přístupu (gratis open access) k publikovaným článkům prostřednictvím otevřených centrálních, institucionálních nebo oborových archivů. Megačasopisy jako vydavatelská megaúložiště poskytnou za APC v rozumné výši službu, kterou digitální repozitáře nezprostředkují – základní peer-review. Megačasopis vydá všechno podle principu, že vše, co splní základní kritéria pro publikování, bude publikováno. Dosáhne se tak rychlé disiminace poznatků jako se praktikuje v případě preprintového serveru Arxiv. Bude se více spoléhat na otevřené post-peer-review a na replikovatelnost výzkumu díky přístupným surovým výzkumným datům. Tento způsob zkouší aktuálně Welcome Trust s novou platformou Wellcome Open Research, která je postavena na tezi, že zbytečně příliš mnoho výsledků výzkumu jde k ledu, do šuplíku. Výzkumníci jsou motivováni, aby publikovali všechno, o čem usuzují, že stojí za volné šíření.

Přistoupit na model megačasopisů by znamenalo zároveň vymýtit z hodnocení vědeckého výkonu důraz na impakt faktor a prestiž tradičních časopisů a metodu hodnocení výrazněji opřít o altmetriky, tj. o posuzování kvality výstupů na úrovni individuálních článků. Ostatně to je vize Camerona Neylona a dalších, kteří vidí budoucnost vědních disciplín právě ve vytěžování a analyzování výzkumných (v případě hodnocení vědy bibliometrických) dat v masových (large-scale) měřítcích.

Ekonomický aspekt při rozhodování, kde publikovat

Jeffrey Mackie-Mason zdůrazňuje přínos ekonomického pohledu na rozhodování, kde publikovat. Kromě kvality časopisu budou mít autoři další rozhodovací měřítko, které jim pomůže v rozhodnutí, kam zaslat svůj článek. Tento aspekt má přispět ke zvýšení konkurenčního prostředí ve vydavatelském odvětví, neboť instituce budou disponovat omezenými prostředky na APC – logicky dostanou od státu méně financí na APC, než dostávaly na předplatné. Platí, že jednotlivá instituce vyprodukuje menší objem článků, než je objem článků, k nimž získala přístup pomocí předplatného. Omezené prostředky na APC budou více trápit menší univerzity s horším vědeckým výkonem, pokud se do mechanismu přidělování financí na APC výzkumným organizacím zahrne hledisko hodnocení vědeckého výkonu.

Méně informačního balastu?

Provozovatelé fondů gold s omezenými prostředky budou možná více tlačit na to, aby se publikovaly skutečně hodnotné výsledky, avšak v tom případě by se v případě ČR muselo odstoupit od kvantitativních měřítek hodnocení VaV. Možná by transformace na gold měla vedlejší pozitivní účinek v podobě snížení vydávaného balastu, které je produkováno samoúčelně pro RIV. Na druhou stranu stojí zde hypotetická otázka, zda i publikované smetí nepředstavuje nezbytné tvůrčí podhoubí, bez něhož by nemohly přijít zásadnější vědecké objevy, vzniknout převratné inovace a technologie, které lidstvo jako celek posunují v jeho vývoji kupředu.

Závěrem

Závěrem je potřeba říci, že iniciativu OA2020 je dobré sledovat, být jejím účastníkem a stát u toho, až se bude vyjednávat o transformaci. Protože – kdo donutí vydavatele, aby otočili kormidlem? Udělají to sami, ovšem až budou mít záruky od států, poskytovatelů, konsorcií, že nepřijdou o své zisky.

Je důležité také si vypracovat analýzy publikační činnosti, mít přehled o tom, jaký je publikační výkon vlastní instituce. Kolik by instituce měla dostat do fondu gold, aby se pokryly všechny publikační potřeby.

Je potřeba sledovat vývoj a brát na zřetel možnou změnu systému, na níž bude nutné reagovat v chystaném projektu licenčního centra CzechElib.

Pokud má být budoucností gold, pak jedině za podmínky, že vydavatelé budou poskytovat svobodný otevřený přístup (libre open access) k obsahu a zároveň také poskytnou taková licenční práva k budovaným databázím (bibliografickým, plnotextovým), aby data mohla být harvestována bez omezení agregačními službami typu centrálních vyhledávačů. Knihovny by měly získat možnost budovat otevřené nadstavbové vyhledávací služby, které nebudou narážet na licenční podmínky omezující využívání bibliografických sic! dat.

1.
Zřejmě však toto neuspokojení informačních potřeb není tak zásadní, když dosud nevedlo k radikální změně chování zákazníků – převážně konsorciálních předplatitelů, kteří by měli tlačit na vydavatele, aby své obchodní podmínky změnili. Na druhou stranu monopolní postavení vydavatelů v systému vědecké komunikace vydavatelům umožňuje držet své zákazníky v omezeném vyjednávacím prostoru mimo jiné např. tím, že konsorciální smlouvy jsou tajné, licenčními podmínkami, resp. autory dlouhodobě akceptovaným požadavkem na přenechávání autorských práv (copyright transfer agreement) apod.