Auto-archivace znamená uložení e-printu nebo samotného článku (PDF vydavatele) v digitálním repozitáři, které přináší zviditelnění a maximalizaci dopadu výsledků vlastní vědecké práce. Uložený e-print je v repozitáři zpravidla volně dostupný každému zájemci. Zviditelnění uloženého e-printu pomáhá jednak indexace repozitářů internetovými vyhledávači a jednak interoperabilita samotných repozitářů.

1. Výběr repozitáře
Autoři se mohou rozhodnout, do kterého repozitáře článek uloží. Výběr repozitáře se odvíjí od zavedených komunikačních zvyklostí určité vědecké komunity. Autoři usilují o co největší zviditelnění své práce, a proto si vybírají repozitář podle toho, jestli je využíván ostatními vědci z jejich vědního oboru. K auto-archivaci lze využít oborový repozitář.
Druhou možností je auto-archivace v institucionálním repozitáři, která vedle zviditelnění vědeckých výsledků přináší i další nástroje, jak hodnotit vědecký výkon pracovníků a pracovišť vědecko-výzkumné organizace.

Registry repozitářů:
ROAR
OpenDOAR

2. Ověření autorských práv
Před uložením e-printu do repozitáře je potřeba ověřit, zda vydavatel auto-archivaci povoluje. Informace lze získat na webových stránkách vydavatelů nebo webech jednotlivých časopisů. Služba SHERPA/RoMEO shromažďuje záznamy politik vydavatelů, které určují, jak mohou autoři se svým článkem nakládat.
Databáze vychází z informací uvedených na webech vydavatelů a z dostupných vzorů smlouvy o vydání článku, kterou vydavatel uzavírá s autory.

Autoři z VŠB-TU Ostrava publikují své články převážně u vydavatelů Elsevier a Springer (32 % a 10 % článků z celkového počtu článků vydaných v impaktovaných časopisech v rozmezí let 2008-2010 – údaj k datu 01/09/2010).
Oba vydavatelé Elsevier i Springer jsou v databázi SHERPA/RoMEO označeni zelenou barvou, která znamená, že vydavatelé povolují auto-archivaci e-printů.

3. Uložení e-printu do repozitáře
Digitální repozitáře zpravidla budují a spravují knihovny, které se starají především o kvalitu popisných metadat, podílejí se na vytváření vkládacího workflow a asistují při samotném vkládání dokumentů do repozitářů.
Repozitáře často spolupracují s jinými informačními systémy, z nichž těží údaje potřebné pro správu digitálních sbírek. Informace o dokumentech jsou předávány do repozitářů dávkově.
Pokud v instituci není nastaven podobný tok dat, mohou si autoři ve spolupráci s knihovnou vytvořit v repozitáři vlastní pracovní prostředí a vkládat si dokumenty do repozitáře sami nebo s pomocí knihovníka.
Uložení dokumentu do repozitáře není časově náročné a při správném nastavení vkládacího workflow, kdy většina potřebných údajů je generována automaticky, se časová náročnost snižuje na minimum.
Leslie Carr, Stevan Harnad : Keystroke Economy: A Study of the Time and Effort Involved in Self-Archiving

4. Request button
V případě, že vydavatel neumožňuje autorovi volně šířit svůj článek uložením jeho e-printu do otevřeného repozitáře, může se autor přesto rozhodnout uložit e-print do repozitáře s omezením přístupu k plnému textu. Zájemce o e-print uložený v repozitáři využije tlačítko request button, které automaticky odešle e-mail autorovi se žádostí o zaslání článku. Request button je elektronickou obdobou šíření tištěných reprintů.

Praktické kroky auto-archivace